Výstup na vrchol Žďár

7.1.2006

I letos, potřetí v historii, jsme si při postupném probouzení doprovázeném hlubokým oddechováním kladli otázku, proč děláme to, co děláme? Proč za sobotního, relativně brzkého a lednově sychravého až mrazivého rána, cupitáme na nádraží a následně se s vypětím sil drápeme kamsi na Žďár?
Poté, co jsme stanuli nad nenahraditelnou (letos zasněženou) sjezdovkou a pokochali se stále se měnící krajinou, pokračovali jsme dále ke skalnímu hřebenu námi označovanému za cíl.
Jako vždy, kilometr a půl pod vrcholem, proběhla neoddělitelná expediční součást. A to posílení a bezpečnostní navázání (toho se bohužel na vlastní zodpovědnost nezúčastnila nemnohaletá Hanča s rodiči). Jelikož nás letos bylo opravdu slušné číslo (viz vrcholové foto) a lano nosíme stále stejné, poněkud se zmenšily rozestupy mezi očky pro ruce. Nu což, budeme si blíže, bude nám tepleji.
Horským vůdcem se stal (demokraticky byl zvolen Milanem, abych nezapomněla...) Hejky, takže se cesta o poznání protáhla. Ne, že by to nebylo patřičně zajímavé, však hojnost členů výpravy, sněhu a skromné rozestupy na kluzkých kamenech (leckdy při kraji skály) postup vpřed chvílemi znemožňovaly. A to nejde opomenout nečekané překážky na trati, z nichž nedéle trvající byla zaručeně vysoká visutá hrazda (stromová).
Těsně pod vrcholem proběhlo (opět tradiční) focení ve stromě a celý nebezpečný výstup korunoval nádherný pohled do mlhy v kraji. A jak úchvatná zima tu byla! Spolu s psaním do vrcholové knihy proběhlo vrcholové focení, rozdání pamětních lístečků, snězení vrcholové ztvrdlé čokolády a vytření Lukášova hrnce s kuřetem. Cesta zpět (rozuměj dolů) zdála se býti poněkud neřiditelnou. Místy velmi strmý kamenitý povrch podlehl výkyvům teplot a nechal na sobě umrznout dříve rozčvachtaný sníh. Super pojezd tahle pěšina k Svojkovicím.

I za rok, počtvrté v historii, si budeme při postupném probouzení doprovázeném hlubokým oddechováním klást otázku, proč děláme to, co děláme? Budete opět (či snad konečně už) s námi?

Pejťa