Křivoklání 2006

14.10.-15.10.2006

Po dlouhé době jsem opět mohl vyjet se Sakurou na akci, Když mi řekli, o co že to půjde, tak nebylo těžké rozhodnout, zdali mám zůstat doma nebo, jestli mám jet s tímhle kmenem ze Zplzně na vandr spojený s návštěvou hradu…

Z Mostu jsem vyrazil v Pátek po třetí hodině… Dlouhou cestu do Plzně jsem si krátil četbou a focením divukrásné Doupovskotepelské přírody… Do Plzně jsem dorazil po šesté hodině. Na nádraží už netrpělivě přešlapovali mnou tak oblíbené postavičky Pejti a Koštěte. Po chvilce vítání jsme vyrazili, směrem k Pejtinému domovu. Tam jsme zařizovali různé věci jako je sepisování dopisu, nakupování chleba a odnášení koberců na klubovnu. To byste asi nevěřily kolik legrace se dá způsobit rolí koberce… Na klubovnách se od nás s těžkým srdcem oddělilo Koště. Po návratu následovalo ještě barvení hlavy a balení batohu skromná večeře a pak už jen zasloužený spánek… ten přišel chvilku po té co kukačky odkukaly půl jedné… což znamenalo že jsme měli přesně hodně málo času na spánek… Vstávali jsme totiž někdy kolem půl páté… což je dost nekřesťanský čas dokonce i pro Pejťu, natožpak pro Koště… Po spáchání hygieny a dobalení věcí následovala už jen snídaně, a odchod směr nádraží… Na zastávce na nás už netrpělivě čekalo Koště… Přišli jsme na ní jen tak tak, ale o to dříve jsme dorazili na nádraží… Tam jsme zjistili že jsme snad nic nezapomněli (kupodivu) a jali se čekat na ostatní osazenstvo této akce. Po chvíli dorazila Přeslička s Digim, a jako poslední z posledních dorazila Dárzí… Anšto dorazila poslední padl na ní nesnadný úkol koupit jízdenky, musíme jí pochválit, podařilo se jí to už napodruhé. Ještě chvíli jsme se shlukovali na nádraží a poté už jsme šli do vlaku… Během cesty se převážně spalo, ale byli i tací (Pejťa) kteří nám ukazovali mochomůrky které vůbec nebyli mochomůrky, nebo tací co si četli ( nečekaně já). Při přestupu v Berouně si Pejťa udělala ostudu, anšto při nahazování batohu nějak neudržela rovnováhu a narazila nějakému pánovi do Sedadla… hlavou… V Berouně jsme chvíli čekali, Digi si kupoval masovomakové pečivo, a tvořily se jiné volnočasové aktivity. Cesta vláčkem proběhla docela v klidu. Při výstupu jsme viděli partu Skautů, taktéž mířících ke Křivoklátu…

U Brány jsme si chtěli koupit lístky, ale vyvstal menší problém přijeli jsme natolik brzo, že ještě nebyly postaveny ani stánky, kde by se vlezné dalo zaplatit… Tak jsme si chvíli krátili dohadováním, zdali ty skauty známe nebo ne… Neznali… Také jsme hodnotili vzhled a připravenost ochranky a skládací reproduktory Českého rozhlasu… Naštěstí netrvalo dlouho a byli jsme vpuštění dovnitř, tam jsme se podivili, jelikož na nádvoří vyrostly zaručeně historické sádrové domky… Při procházení se nám ozval nějaký pán zdali jsme nebyli kolem osmej v Berouně, že nás tam viděl, a ono opravdu viděl… Dali jsme se s ním do řeči a dokonce jsme byli natolik vlezlí a dali si k jeho stánku všechny batožiny… Čímž mu moc moc děkujeme… To už se Nádvoří začínalo docela plnit, a program už téměř běžel… První na co jsme se byli podívat byla scénka o vzpouře v cirkusu… Docela jsme si jí užili, jen na nás rodiče dětí(pro které tato scénky byla určena) koukali celkem divně, když jsme seděli skoro v prvních řadách…Poté už šlo vše ráz naráz. Vystoupení úžasné historickorockovoprapodivné německé kapely, která nebyla prapodivné jen svým vzezřením, ale i svýmy nástroji, šermíři, nebespešný Žonglér z Wallesu, kapely a zase jiní šermíři, kvůli kterým jsme vlastně přijeli, alebrž Dárzí se chtěla nechat popravit, ale vzhledem k tomu že už bylo narváno natolik, že jsme se nedostali ani k podiu, tak jí hlava bohužel (naštěstí) zůstala… Před odchodem už jsme pociťovali silný hlad… Během dne jsem potkal na Křivoklátě ještě Hrocha ( Petr Hroch Binder), známou to postavičku z Horního hradu. Která se snažila prodávat knížku z jeho putování, aby pomohli Hornímu hradu… Při odchodu z hradu jsme jej potkali ještě jednou, jak prodává o kus dál, neboť byl během dne vyhnán z Křivoklátu jako konkurenční činnost…

Při odchodu z hradu jsem se ujal vedení, a směřoval to pro mě známou cestou skrz vesnici, kde jsme podnikli bojovou poradu, která jak se později ukázalo byla stejně naprosto k ničemu… Zbytek kmene dal na mé rady, a jali jsme se jít „zkratkou“ kolem hřbitova k řece, kde jsme se měli napojit na vybranou naučnou stezku… Jenomže, když jsme potě slezli k řece, zjistili jsme, že mezi námi a stezkou jsou dost prudké skály, které prostě obejít nejdou… Tak jsme se během razení ještě najedli, a já šel zjišťovat stav vody v Berounském veletoku… vypadalo to docela schůdně, a po přeptání, mi bylo odpovězeno, že po kolena… Po mém příchodu ke zbytku kmene byla tato skvělá zpráva přijata se velkou radostí… Radost polevila přesně v době, kdy jsme do té vody vkročili… Byla docela studená… no co si budeme nalhávat, byla ledová jak psí čumák, už z Vody se za mnou ozývaly takové nesmyslné zkazky, typu „Elvisi já tě zabim“ nebo „Tohle má být po kolena???“ Docela by mě zajímalo, kudy ten pán, kterého jsme viděl brodit tou vodou šel… Opravdu jsem viděl že to má sotva po kolena… a šel jako by tam ty kameny nebyly… Prostě řeka byla ledová a plná pěkně ostrejch šutrů…. Myslím si ale, že toto osvěžení bylo fajn… Jen jsem se poněkud obával dvou věcí, o Pejtiny vyvrklaný kotníky, a toho že mě po dobrození Digi asi utopí, už u břehu dost prskal, ale když už byla voda těsně pod zádí, klel jak dlaždič… Po přechodu řeky už šlo všechno téměř bez problémů, Docela jsme spěchali směrem ke Zbečnu, kde jsme se informovali na zastávce ČD, jak nám druhý den jede vlak, a kde všude staví rychlíky… Poté co jsme prošli Zbečno, jsme si vydali po silnici, směr kdovíkam po červené… Naštěstí jsme se ze silnice docela brzo oddělili, šli polňačkou směr lesy, tam jsme prošli několika chatovými oblastmi, a těsně před západem slunce jsme to zapíchli v lese… který byl naprosto parádní na přespání… Aspoň tak vypadal… Po příchodu na planinku, jsme si roztáhli plachtičku a připravovali se na spánek. Také jsme konečně povečeřeli… těsně po setmění jsme se uložily ke spánku a po chvilkové pohádce na dobrou noc už následovalo jen spokojené oddychování. Kolem půl druhé jsme měli první návštěvu… Za námi v lese pobíhal asi půl hodinky jelen, ale nebyl to obyčejnej jelen byl to jelen v říji… to znamená, že si smutně protruboval a bylo to hodně nahlas… naštěstí ho asi z druhé strany kopce přilákalo troubení samiček, nebo byl odvolán k jiným jistě zajímavějším problémům, než bylo rušení našeho zaslouženého spánku… Chvíli po čtvrté hodině ranní nás navštívil párek prasat… Ty nám tam dělali taky docela solidní čurbes, ale naštěstí jenom chvilku… Poté jsme se probudili až po rozednění, což znamená asi tak v půl desáté… Počítám že jsme naspali něco kolem čtrnácti hodin… Po nasnídání a zabalení jsme se vydali na další cestu. Měli jsme sice původně v plánu dojít až do Berouna, ale již den předem nám bylo jasné, že při naší rychlosti, a četnosti odpočinků a zastávek budeme rádi, když dorazíme do Nižboru. Ostatně tam je taky hezky…Nebylo kam spěchat, protože do Nižboru už to bylo jen co by granátem dohodil a zbytek dojel tankem… Což znamená že jsme si zašli na hrad, na kterém jsme spáchali oběd a několik fotek… Odtud jsme šli už cestou necestou a lesem nelesem ( pole nepole tam nebyly) směr Nižbor… Tam jsme dorazili asi hodinu a půl před odjezdem, což znamená že jsme si udělali ještě procházku na Nižborský hradozámek. Po návratu museli Plzeňští ještě chvíli počkat, ale tu jsme strávili sepisováním zápisu do mého cancu. Poté už plzeňským přijel vláček a já ještě chvilku na můj musel počkat. Domů jsem dorazil pln nových zážitků a spokojen z krásně prožitého víkendu… Už se těším až s touhle partičkou zase někam pojedu.

Elvis