Rumunsko - expedice Banát 2008

15.7. – 27.7.2008

Jednoho dne přišla na střediskové poradě řeč na rumunský Banát a jestli by jsme tam třeba nevyrazili podívat se do vesnic, kde žijí naši krajané. Neskrývali jsme své nadšení, a tak jsme na jednu schůzku pozvali Tima, který Banát navštívil před dvěma lety. Tim nám předal své postřehy, zkušenosti a hlavně kontakt na nějakou Sofii Salabovou, u které jsme si mohli domluvit ubytování. Po několika schůzkách, kde bylo třeba domluvit vše okolo bydlení, dopravy, jídla a kdoví čeho ještě, jsme se v půlce července dočkali a v celkové sestavě Liman, Jana, Smrček, Bína, Jarda, Blanka, Markýza, Magda, Dan, Vlaďka, Hejky, Koště, Darzí a Digi (to jako já) vyrazili.

Úterý 15.7. - Cesta do Rumunska
Část osazenstva vyrazila na cestu auty již 14.7. v noci, ale my mladší jsme se domluvili s dopravcem Jozefem Hrůzou, který nás přepravoval do Rumunska mikrobusem. Sraz jsme si dali v půl sedmé ráno. Po navigaci přes telefon nás pan Hrůza našel, všichni se smáli a tvrdili že vypadá jako ajťák. Naložili jsme batohy, rozloučili se s Pejťou, nasedli a vyrazili směr Praha. V Praze jsme měli první větší pauzu, pan Hrůza si dal kafe, všichni se vyčůrali a jelo se dál. V Brně jsme na benzínce obdivovali červené Ferrari a Smrček s nim má i fotku. Průjezd Slovenskem byla chvilková záležitost a jakmile jsme se dostali do Maďarska, zmizely všechny kopce a pocit z cesty Maďarskem byl takovej, že je to jedna veliká placka. Nicméně je třeba říct, že jejich dálnice byly asi to nejlepší, po čem jsme jeli. Na hranicích Maďarsko – Rumunsko jsme už byli podrobeni pasové kontrole, tak jsem se dozvěděl, že se po rumunsku čtu „Žiri“. Pak se celník zeptal Hrůzy rumunsky jestli mu popřeje dobrý den, což znamenalo, že chce úplatek. Hrůza vytáhl 4 lahváče Plzně a jelo se dál. Prej to je takhle lepší, jelikož jinak chtějí 10 Euro. Čím blíž jsme byli k Banátu, tím se kvalita silnic zhoršovala. Nicméně okolo desáté večerní rumunského času (tj. český + 1h) jsme byli před domem Salabových ve Svaté Heleně. Paní Sofie, energická to dáma, hned vyběhla vítat a říkala, že rodiče už spějí. Nicméně starostlivé matky se se svými ratolestmi vyběhly zanedlouho přivítat. Po vyložení jsme se rozloučili s panem Hrůzou a Sofie nám naservírovala naší první večeři, která byla podobná spíše velké přežírací hostině. Při večeři vyběhli i další členové expedice se s náma přivítat a šlo se na kutě.

Středa 16.7. - Okružní výlet k Dunaji
Po megalomanské snídani jsme se všichni vydali na první okružní výlet po Banátu. Nejprve jsme vyšli nad vesnici ke krchovu a pak dále na vyhlídku s názvem Vildova skála tyčící se nad Dunajem. První pocity byly, že je to prostě nádhera, pohádkový kraj... Na druhém břehu Dunaje byl vidět hrad v Srbsku, vpravo proti proudu byl Dunaj hodně rozlitý, vlevo se však koryto zužovalo do celkem úzké a hluboké soutěsky. Z vyhlídky jsme sešli dolů k vodě, ale nápad některých, se v Dunaji vykoupat, se už nezdál tak skvělej. Jak někdo prohlásil: „Vždyť do Dunaje tečou splašky z celý Evropy“. Nicméně nebyla to zase taková hrůza, tak někdo aspoň smočil prsty a je fakt, že ani později nikomu žádnej neupadnul. Dole u Dunaje jsme také navštívili Muší díru, což byla taková minijeskyně. Nad ní ve svahu však byla větší, tak se někteří vydali na průzkum. No většina z nás šla tedy napřed a že nás průzkumníci doženou. Chyba lávky přátelé, čekali jsme snad hodinu a oni si odbočili po modrej a přitom my šli na zříceninu hradu Sf. Ladislau po červenej. U zříceniny byl opět pěkný výhled a to i na rumunskou vesnici Coronini. Pak jsme pokračovali dále po červené na Helenu. Tedy po červené... Ono jaksi rumunské značení není úplně ideální, tak jsme to krosili i mezi políčkama, vinicema, křovím a tak. Je fakt, že pak jsme jí zase objevili a vyšli na cestě do Heleny, ze které se za pomoci rumunských dělníků stávala asfaltka. Tam jsme se také potkali s průzkumníky jeskyně, kteří šli po modré. Proběhla malá výměna názorů, ale tak pokračovalo se dále do Heleny. Na stavbě silnice nás taky zastavil rumunskej dělník a ptal se nás: „Do you speak english?“, tak my že yes. A on říká: „Donau, circle“, tak jsme koukali a pak jsme pochopili, že se asi ptá, jestli jsme šli okružní cestu okolo Dunaje. Tak jsme zase řekli že yes, on byl spokojenej, pozdravili jsme se a pokračovali dál. Jelikož jsme byli docela vyprahlí, tak jsme šli v Heleně samozřejmě hned do hospůdky spojené s krámem, kde operoval pan Štěpnička a každej si dál pár točených značky Ciuc (ne, zmrzlina to opravdu nebyla). Popovídali jsme si s místníma, který jsme si interně pojmenovali Špičník a Pralinka a šlo se na véču. Pak jsme naplánovali co zítra, někdo se šel ještě trochu projít a někdo jen tak relaxoval...

Čtvrtek 17.7. - Okružní výlet ke Kulhavé skále
Snídani se nám tradičně jako zatím žádné zdejší jídlo nepodařilo sníst celou i když byla také tradičně vynikající – domácí sýry, máslo, chleba, šípková marmeláda a spoustu dalších dobrot. Dalo by se říct, že všechno byly BIO potraviny, protože vše bylo vyrobeno samotnými Salabovými. Oproti předchozímu dni bylo slunečnější počasí a my se vydali na okružní vycházku ke Kulhavé skále. Krajinky se nám vykreslovaly opět nádherné, cestou jsme se několikráte vyvalovali a užívali si tu pohodičku. Jednu část trasy jsme nechtěli jít po červené značce, protože by to byla zbytečně zacházka a tak jsme se vydali na luční křižovatce doprava. Opodál se pásli koníci, tak jsme se pokochali a pokračovali o pár desítek metrů dál. Najednou za sedmero křovíma začali poštěkávat psi a někdo vepředu říkal, že tudy asi cestovat nepůjde. To už se ale čoklové vyřítili zpoza křoví a my s pocitem, jako když se proti nám v úzkém korytě valí stovka šutrů, jsme začali více méně rychle couvat. Dan se na psy rozmáchl a zařval a oni naštěstí taky zařadili zpátečku. Po chvilce vyběhl Rumun a ukazoval, že můžeme projít, tak jsme se tam proplížili skrz salaš. Trenky teda asi nikdo hnědý neměl, ale nutno říct, že k tomu nebylo daleko... Než jsme došli ke Kulhavé skále, zabloudili jsme už jenom minimálně. Sešli jsme dolů k vodě, kde bylo i ohniště se sezením, tak jsme tam poseděli a dali sváču. Fakt je, že já vlastně nic jíst nemusel, protože ze snídaně se v pohodě dalo vydržet celej den až do večeře. Bína s Markýzou samozřejmě nevynechaly možnost se asi hodinu cachtat v ledovém potoce. Kulhavá skála byla „za rohem“, takže po pauze jsme se k ní vyšplhali. Je to taková pěkná skalní brána, nad níž je ještě jeskyně, do které ale jen někteří zlehka nakoukli. Víc jsme se těšili na větší jeskyni s názvem Vranovec, která měla být opodál. Sice nám trochu trvalo jí najít, ale vyplatilo se to. Naštelovali jsme čelovky, Dan nám půjčil velkou baterku a šlo se na průzkum. Jeskyně vedla furt jakoby do kopce a po cca 30 metrech nahoře byla voda, nicméně dalo se při kraji ještě kousek jít, pak už jsme jen dál koukali, bylo to krásný, ale voda hlubší a taky se nám už nechtělo dál, abychom to tam nedevastovali. Před jeskyní bylo jezírko bez přítoku, do kterého ale padal někdy zjevně vodopád, ale asi jen když je hodně vody při deštích. Opodál vyvěral potok zpoza skály. Vrátili jsme se kousek zpět a pokračovali nahoru po pěšině směrem ke Svaté Heleně. Jakmile jsme vylezli z lesa, bylo to jak rána pěstí, neskutečné vedro. No rozdejchali jsme to a na vrcholu i dali pauzu ve stínu stromu. Dále po cestě jsme měli opět menší problém se značením i když nutno podotknout, že tentokrát to byly české značky, které nám způsobily orientační nesmysl. Samozřejmě, že turistické značení končí ve vsi kde jinde než u hospody, tak i my jsme tam museli zakončit náš výlet a doplnit životodárné tekutiny. Sakura team se vydal taky na nákup do baptistického krámku, jelikož tam měli i jinou vodu než značky Buzias, která chutnala značně petrolejově. Následovala večeře a také balení, jelikož další výlet už bude dvoudenní...

Pátek 18.7. - Kaňonem řeky Nery I
Ráno v 8 hodin po snídani jsme vyrazili směr krám, kde na nás čekal krámský pan Štěpnička a pan Lojza Švejda, se kterými jsme se domluvili, že nás dovezou mikrobusy do vesnice Sazca Romana, odkud vyrazíme na tůru kaňonem řeky Nery. Tak se také stalo a někdy po hodině až dvou jsme se ocitli v Sazce. Za vsí jsme se po visutém mostě přesunuli na druhý břeh Nery, kde dole pod mostem na nás štěkal pes. Ten se ale pak nechal i pohladit a zřejmě jenom předtím křičel: „Uhněte vy nemehla“, protože když jsme skoro všichni přešli, tak i on přešel na druhou stranu po mostě a štrádoval si to kdoví kam. Cesta pokračovala proti proudu řeky a tu a tam byly ve skále vytesané tunely, kterými jsme procházeli. Následoval další most zpět na druhý břeh, ale tentokrát s asfaltem. Ale ještě před tím, než jsme ho přešli, jsme si dali malou pauzičku. Někteří při tom zkoumali turistické tabule, nerozuměl jim však asi nikdo. Za mostem byla pohodová cesta, relativně po rovině, potkali jsme tam mega žížalu a zvědavýho ježka, až jsme se dostali na tábořiště u řeky s nějakou usedlostí. Tam byl čas na oběd a kdo chtěl, tak se vycachtal v Neře. Cesta se postupně stávala adrenalinovější, šlo se v jakýchsi vytesaných zářezech ve skále, místy né zrovna moc širokých. Stačilo špatně šlápnout a mohla z toho být nedobrovolná koupačka. V nejkritičtějším místě bylo naštěstí ocelové lano pro přidržení, ale i tak bylo s batohama a leckdy ještě foťákama, brašnama, atp. o zábavu postaráno. Všichni to zvládli bez ztráty kytičky a po přebrodění jsme pokecali s českou skupinou, která šla údolí proti nám. Taky jsme vyfasovali cestovního psa Lajku, která s náma pokračovala další úsek cesty, většinou plížením někde nenápadně, jelikož se bála, ale zároveň touha po tom, že jí dáme něco k jídlu byla asi silná. Sem tam nebyl ve skále zářez a tak se musela obejít, což znamenalo jít do neskutečnýho krpálu. Poslední velkej krpál dne už jsme toho měli někteří docela plný kecky. Nad krpálem šli Šebesti na průzkum k jezírku co mělo bejt dole a zjistili, že se tam dá dobře spát, tak dali vědět vysílačkou a my jsme za nima sešupli. Jezírko se jmenovalo Lacul Dracului a hned vedle byl ideální kempovací plac pro několik stanů. Jelikož byli všichni bez použití antiperspirantů jemně opocení, šli jsme se vykoupat do Nery, která byla od jezírka co by kamenem dohodil. Se Smrčkem jsme vymysleli, že půjdeme na hulváta, ale byly tam nějaký starý Rumunky s kamerou, co si nás furt nenápadně točily či co, takže spodní prádlo to jistilo. Samozřejmě také proběhlo stavění stanů a pak všichni vytáhli své vařiče VAR, jen Darzí to kazila modrobombákem, a kuchtili jsme večeře. Sakuráci si dávali do nosu s fazolema Heinz, ostatní kdo ví... No a s plnými bříšky není nic lepšího, než jít na kutě.

Sobota 19.7. - Kaňonem řeky Nery II
Jak se ukázalo, naše stany byly postaveny dobře, jelikož i po fazolích jsme se ráno probudili tam, kde jsme večer spokojeně usnuli. No ale aby byla v noci nějaká zábava, vzbudil nás ve 4 ráno nějakej magor, co si myl u řeky ešus. No ale on to nebyl ešus co tam cinkalo milé děti, byla to kráva co měla zvon a klíďo píďo se pásla na protějším břehu řeky. Po probuzení číslo dvě jsme uklohnili snídaně a jelikož v noci taky mírně sprchlo, jali jsme se sušit stany. Zatímco se stany sušily, byl volný program. Tak se někteří koupali, někdo zkoumal jezírko, pak se to třeba zase prohodilo a občas jsme nějakým Italům či Rumunům co neměli mapu vysvětlovali, kudy mají jít do Sazky a dobře se při tom bavili. Ale aspoň se nám podařilo udat Italům cestovatelku Lajku. Z tábořiště jsme odcházeli kolem druhé odpolední, ale jelikož z cesty už moc nezbývalo, mohli jsme si to dovolit. Inu přebrodili jsme a následovala již rovná cesta údolím, které se postupně stále více otevíralo. Došli jsme až do vsi Sopotu Nou, zavolali jsme do Heleny, že si pro nás můžou přijet a šli jsme hledat hospodu. Byl to docela ukrytý hospodokrámek, ale našli jsme. Slovo „beer“ ani jiná mezinárodní označení pro pivo nebylo klíčem k tomu, abychom ho dostali. Až pak někdo řekl ono „pivo“ a hned to bylo jasný. Tak jsme si koupili lahvový Ursuse a v poklidu čekali na šoféry. Po dvou Ursusech a zmrzlině jsme koupili chleba a štangli salámu na ochutnání a šli raději čekat ven, abychom nebyli po cestě v mikrobusu moc veselí. Řidiči přijeli za dost dlouho, ale když nás pak vezli, pochopili jsme proč. Cesta byla opravdu dost špatná. V Čechách je místy špatnej asfalt, tady nebyl žádnej asfalt. Cestou byla pauza a s šoférama jsme pokecali. Narazili jsme na téma medvědi a Lojza Švejda říká: „No jednou jsem taky vez nějaký turisty a ptali se mě, jestli jsou tu medvědi, tak říkám že jsem v životě žádnýho neviděl. Tak jsem je vysadil a jedu večer zpátky a najednou přede mnou na cestě medvěd velkej jako kůň. Kdybych píchnul, seru na to, jedu furt“. Po příjezdu jsme měli od Sofie překvapení. Zatímco jsme byli pryč, tak koupili u sousedů prasátko a udělali zabijačku, takže podíl výborné masové stravy se rázem zvýšil a my jsme jenom mlaskali. Pak už nezbývalo nic jiného, než spokojení a unavení usnout.

Neděle 20.7. - Svatá Helena, mše, prohlídka školy
Neděli jsme si naplánovali jako odpočinkový den ve Svaté Heleně. Kdo by ovšem čekal nějaký vychrupování do dvanácti, tak se plete, jelikož jsme se chtěli podívat na katolickou mši ve zdejším kostele. Tak jsme také učinili a já jsem absolvoval svojí asi první mši v životě. V kostele neměli faráře, mši vedl dobrovolník z řad obyvatel Svaté Heleny. Samozřejmě byla v češtině. Po opuštění kostela se k nám přiřítil jakejsi učitelskej turista a že má ve škole menší jednání s ředitelem a jestli chceme na prohlídku školy, tak teď je ta jediná a pravá chvíle. Tak jsme tedy šli. Pan ředitel nás uvítal a provedl celou školou, od krytu ve sklepě počínaje a sborovnou konče. Škola byla relativně nová, postavená v roce 1998 za podpory české vlády. V Rumunsku je základní školní docházka 8 roční a specialitou školy ve Svaté Heleně je to, že děti se do čtvrté třídy učí pouze v češtině, jelikož v českých vesnicích samozřejmě mezi sebou mluví všichni česky. Pak teprve následuje výuka v rumunštině a postupně se přidává výuka dalších jazyků: angličtiny, francouzštiny a latiny. Když jsme se s panem ředitelem rozloučili, následovala návštěva hospody, což je zde v neděli po mši typická záležitost. Jinak byl víceméně volný program. K večeři nám Sofie připravila lahůdku v podobě vepřových klobásek, pečeného vepřového, bramborové kaše a vše doplňoval vynikající zelný salát. Večer jsme se zúčastnili další mše, tentokráte baptistické, na kterou jsme byli pozvaní. Baptisté mají stejně jako katolíci svůj vlastní kostel, který původně sloužil evangelíkům, kteří již nyní ve vsi nepůsobí. Baptistická mše se od katolické značně odlišovala. Rozdíl byl ve stylu řečníka, ale hlavně v tom, že zde byl sbor, který hodně zpíval a hrál, takže to mělo veselejší průběh. Na počest nás turistů také zahráli na mandolíny českou hymnu, což bylo velmi působivé. Inu další pěkný zážitek za námi. Po dalším občerstvení, kde jsem musel Vlaďku vyhodit z hospodské kadiboudy (tímto se jí omlouvám), abych se nepotřísnil do trenek z ranní dávky mastných karbanátků, nám nezbývalo nic jiného, než se sbalit na následující 4 dny.

Pondělí 21.7. - Z Bígru na Rovensko
O osmé hodině ranní už nás před domem očekávaly dva staré známé mikrobusy, které nás cestou, někdy i skoro necestou dovezly do vzdálené české vesnice s názvem Bígr. Hned po vystoupení jsme si popovídali s místníma a taky Lojza Švejda říkal, že po cestě je spoustu vody a ať s sebou netaháme 4 litry, že to je zbytečnost. Někdo si to vzal k srdci, někdo ne. Další úkol byl jasný, najít dům malíře Josefa Řeháka, který jsme si chtěli prohlédnout. Za pár okamžiků se zadařilo a tak nás ochotná neteř zesnulého malíře po domě provedla. Výzdoba to byla tedy opravdu hezká. Po rozloučení jsme se již vydali na cestu po české turistické značce na šedesátikilometrovou pouť zpět do Svaté Heleny. Prvních sedm kilometrů bylo vcelku pohodových a zakončili jsme je koupačkou u jednoho brodu. Tam jsme se potkali s českou skupinkou a dozvěděli jsme se, že nás po hodině cesty čeká delší kopec. Chvíli jsme ještě klábosili a pak jsme se se Sakura údernou čtyřkou urvali a šli napřed rychlejším tempem. Nejprve se šlo po rovince trasou bývalé úzkokolejky na svážení dřeva a byla to až na hromadu otravnýho hmyzu pohoda. Pak ale následovala nenápadná odbočka, kterou jsme naštěstí trefili a před námi byl již dříve avizovaný kopeček. Fakt je že nic horšího z nás asi nikdo v životě nešel. Vedro jistě překračující 35°C ve stínu a pěšina stááále do kopce. Cestou nahoru jsme skoro vypustili duši a hlavně opravdu spoustu tekutin do našich triček, tak že i Old Spice by se vypařil tak rychle, jako opičí prd. Ke konci, kdy se procento pauz neustále zvyšovalo, jsem né nadarmo směrem ke Koštětovi prohlásil, že mi buší srdce jako našemu mrtvýmu křečkovi. Nicméně jsme toho krpála zdolali a nahoře už čekal Hejky s Darzí. Oni to snad šli na jeden zátah?! Vyždímali jsme trika, rozdejchali to, napili se (vzpomínal jsem na ty, co vylili tu zbytečnou vodu, protože do téhle chvíle nebyl žádnej pitnej pramen), nechali vzkaz za námi jdoucím stařešinům a pokračovali jsme dále již relativně pohodově po hřebeni. Na hřebeni jsme si nenechali ujít odbočku k vyhlídce, kde se před námi otevřelo nádherné panorama banátských kopců. Dali jsme sušenky a hurá dál. Cestou bylo několik černých pozůstatků stromů zapálených blesky. Stezka dolů z hřebenu taky stála za to, kolena dostaly zabíračku, ale seběhli jsme to dobře. Následovala další část trasy pár kilometrů po rovince a v předvečer hurá opět do kopce. Nebyl tak hroznej jako ten předtím, ale zafuněli jsme si taky dost, už jenom z toho titulu, že jsme měli za sebou kolem 23 kilometrů v pěknym vedru. V kopci byl pramínek o kterém dopoledne taky mluvili ti u brodu, tak jsme dočerpali energii a hlavně vodu a Hejky s Koštětem šli hledat místo na spaní. Nakonec jsme se vydali až na vrchol kopce, protože jinde se spát nedalo. Tam to byla krása, posečená loučka ideální na spaní, i když tam teda trochu foukalo. Viděli jsme romantickej západ slunce v mracích nad vsí Rovensko. K večeři jsme si dali exkluzivní stravu - párky s bramborovou kaší, kvůli které jsme táhli i krabici mlíka. Dělali jsme si srandu, že by bylo blbý tu spát v bouřce. Jenomže slunce zapadlo a mraky začaly poblikávat. Sice to vypadalo, že nás to mine, ale o půlnoci se začalo blýskat víc a taky na víc místech a výsledek byl ten, že do šesté ráno se okolo nás točila bouřka stále dokola. Tak jsme prožili krapet nervózní noc. Naštěstí nikdy neprásklo blíž jak zhruba kilometr, tak to nebylo úplně extrémní. Ale to už předbíhám další den...

Úterý 22.7. - Rovenskem a na Gerník
Z černé blikající noci jsme se ráno probudili do noci bílé. Nebylo totiž vidět dál, než na 30 metrů. Posnídali jsme müsli s mlíkem, pokusili se aspoň trochu usušit stany a když jsme dobalili, z husté mlhy se vynořili Šebesti – Blanka, Magda a Jarda. Tak jsme se přivítali a oblečeni do bund a pláštěnek jsme společně pokračovali do Rovenska. Výhledů tedy moc nebylo, ale i tak byla cesta fajnová. Do nejvýše položené české vsi Rovensko jsme dorazili okolo dvanácté. Jelikož počasí nebylo úplně ideální, ze vsi jsme moc neviděli, ale za to naše touha najít suchý krám byla silná. Sice jsme ho našli, ale měli zavřeno. Přesto se nám podařilo nakoupit, schovat jsme se však mohli až v nedaleké klubovně Svazu Čechů a Slováků. Naobědvali jsme se, zadýchali a orosili jsme klubovnu na vyšší teplotu, než byla venku a pokecali s jedním místním, kterej nám vysvětlil, že dlouhý vracející se bouřky u Rovenska jsou úplně běžnej jev. Ale co se dalo dělat, naše Sakučtyrka si odpočala již dost a tak pokračovala dále. Šebesti čekali na Limany a Krausojc, tak jsme se s nima rozloučili a hurá do zimy a mokra. Cesta směrem na Gerník byla z kopce a snad tam někde i byly ty nejhezčí výhledy z celého Banátu, o kterých mluvil Hejky. Abych úplně nelhal, tak občas mlha a mraky ustoupily a nějakým tím krásným výhledem se nám podařilo se pokochat. Na trase jsme také procházeli přes dvě salaše, v jedné nás chtěli sežrat psi, ale spíš jenom pouštěli hrůzu. Na večer jsme dorazili ke gernickým vodním mlýnkům, takzvaným vodenicím, o které společně pečují gernické rodiny a získávají zde mouku mletím obilí. Tam jsme se rozhodli přenocovat. Po nedlouhé době, co jsme se poflakovali uvnitř vodenice, se k nám přiřítil nějakej vzteklej pes, tak ho Darzí zahnala šutrama. Teda těžko říct, čeho se ten chudák bál víc, jestli Darzí nebo šutrů. V dešťové skoropauze se nám podařilo postavit stany, ve vodenici jsme si uvařili na vařiči vedle mlýnského kamene a šup do suchého oblečení a spokojeně usnout.

Středa 23.7. - Od vodenic přes Gerník k Turecké díře
Ráno jsme se zpakovali, o sušících pokusech už jsme si mysleli svoje a mírně stoupajíc jsme se přibližovali ke Gerníku. Jedna část trasy byla krizová, jelikož tam bylo dost klouzající bahno a obzvlášť Koště s jeho vzorkem na kanadách, ne nepodobným tomu co mají kola vozů F1, měl co dělat, aby se nahoru vyškrábal. Dobrá věc se ale zadařila a asi po dvou hoďkách jsme se vyskytli nad největší českou vesnicí v Banátu, Gerníkem. Naše první kroky směřovaly do pekárny, kde jsme koupili chleba, koláčky a jelikož pekárna byla samozřejmě i krámkem a hospůdkou, tak ve společenské místnosti jsme si dali Ursuse. Při tom jsme prohodili pár slov s majitelem pekárny a taky jsme koukali v telce na ČT24, kterou nám tam nechal puštěnou. Další cíl byla Filipovská díra, což je jeskyně, která se nachází přímo v Gerníku. Lezlo se tam špatně, ale výhoda byla, že uvnitř nepršelo. No ale nic zajímavýho tam nebylo, tak jsme se vraceli zpět a viděli hospodu, tak jsme tam zalezli a dali si pivečko. Pokecali jsme s nějakýma staršíma turistama Čechama, co se znali s Hejkalem z cesty na Zakarpatskou Ukrajinu. Jak si to tak schneme, tak najednou koukám z okna a tam se vyskytli Šebesti, tak jsme pak usychali společně. Taky jsme si všichni objednali vynikající klobásky a krom piva jsme to zapíjeli i teplým grogem, či kafíčkem. Z Gerníku jsme odcházeli někdy po poledni opět bez čekajících Šebestů. Nad vsí jsme potkali 4 mladý turisty a kdo to s nima nešel, naše stará známá Lajka, která se zřejmě vracela z vandru po Neře do domovské vesnice. K veliké jeskyni - Turecké díře jsme dorazili navečer. Samozřejmě jsme šli na průzkum. Krom toho, že byla jeskyně opravdu veliká s rozlehlým dómem, byla zajímavá taky tím, že dovnitř tekl potok a že byla ze začátku plná kravích exkrementů. Asi po nějakých 150 metrech vtékal potok pod hromadu šutrů a jeskyně byl konec. Kousek od díry byla ideální louka na kempování, tedy když nepočítám ten bordel okolo v podobě PET lahví, obalů a konzerv od všeho možného. Ještě jsme neměli úplně dostavěno a spustil se monstrózní slejvák, tak jsme to rychle dokončili a začali s vařením Plného hrnce gulášovky (rozuměj 2 ešusy). V noci prý Hejky bránil holým tělem náš stan před nápory funící divoké zvěře, zřejmě nějakým ježkem či liškou.

Čtvrtek 24.7. - Návrat do Svaté Heleny
Ráno se Koště nechal vyhecovat a třetí deštivý den se půl hodiny snažil rozdělat oheň. No a jelikož je to kluk šikovná, tak se mu to i podařilo. Pak jsme dlouho čekali na Šebesty, že jako budou mít radost, že je oheň, protože o něm pořád zasněně básnili. No ale do dvanácti jsme se nedočkali a tak jsme vyrazili do Svaté Heleny. Cesty už moc nezbývalo a pohodově jsme přesně o třetí odpolední překročili pomyslnou hranici obce. Předtím jsme se od učitelskýho s chotí, kteří provozovali za vsí agroturistiku dozvěděli, že zbytek výpravy přijel už včera mikrobusem z Gerníku. Saláti. Čirou náhodou jsme šli hned kolem hospody, tak jsme se prostě museli stavět na pár kousků i kdybychom nechtěli, jelikož jsme museli pozdravit pana Štěpničku. Do hospody pak dorazil i náš už voňavej a odpočatej zbytek, takže to bylo na dýl. Jenom Koště s Darzí odcházeli dřív, že se zatím vykoupou, ale když jsme po dvou hodinách přišli do chalupy, tak se stále koupali, tak nevim, co jim tak dlouho trvalo... Uvítací večeře byla opět monstrózní.

Pátek 25.7. - Výlet do Herkulových Lázní
S mikrobusem Lojzy Švejdy, Liškojc a Krausojc autama jsme se vydali do Baile Herculane – Herkulových Lázní. Všichni se těšili, jak se vykoupou v nějakym venkovním léčivým prameni a tak jsme se vybavili ručníkama a plavkama. Silnice vedla nejprve při Dunaji po proudu a byla asi tak z 80% v rekonstrukci, takže jízda nic moc. O pauzách jsme se podívali na částečně zatopenou zříceninu hradu Tri Kule, na nejužší místo zdejších soutěsek Dunaje Cazanele Mici a Cazanele Mari a taky na hlavu dáckého krále, vojevůdce Decebala, vytesanou do skály. Delší pauzu jsme udělali u přehrady Železná vrata, jejímž přičiněním se zvedla hladina Dunaje o 30 metrů. Součástí přehrady je také elektrárna se šesti turbínami na rumunské straně a shodnými šesti na straně srbské a zdymadla pro lodní přepravu. V budově je malé muzeum a také jsme mohli vidět strojovnu turbín z prosklené kukaně. Rumunskému výkladu sice nikdo nerozuměl, ale Lojza Švejda nám to nejdůležitější přeložil. Po příjezdu do lázní jsme udělali malou prohlídku a jelo se nahoru nad město, kde je koupání v pramenech. Po příjezdu jsme ale zjistili, že představy o koupání zde se poněkud liší od reality. Cachtání zde spočívalo v tom, že silnice byla obležená kempujícíma Rumunama, kteří se hrošili v takových betonových bazénkach, který snad ani neměly odtok, namačkaný tělo na tělo a drbali si při tom třeba záda. Liman prohlásil: „Svrab můžu chytit i doma“ a koupat se nikdo nešel. Já si aspoň šáhnul do vody co tam tekla z nějakýho pramene z trubky a byla sice příjemně teplá, ale už ne tolik příjemně smradlavá. No co, i tak zkušenost to byla dobrá. Otočili jsme tedy vozy zpět do lázní a dali si rozchod na prohlídku města. Taky jsme si vyměnili nějaký Eura za Leje, jelikož na rozdíl od českých vesnic se zde Korunama platit nedalo. Po menší vycházce jsme se se Sakurákama usídlili na terase nějaké zdejší restaurace u řeky a u vtipně anglicky mluvícího číšníka si objednali prý zdejší specialitu zvanou Gratar a k tomu hranolky. Bylo to vepřové, nebo i jiné okořeněné maso dělané zřejmě na pánvi a ačkoliv se mi to nezdálo až tak speciální, tak dobré to bylo určitě. K pití jsme si dali lahvovou Timisoaranu Deluxe a nebylo to tak hrozný, jak někteří strašili. Lejky při placení nám vyšly akorát co jsme měli. Pak jsme šli na sraz, kde jsme udělali společné foto výpravy a Liman, Jana, Smrček, Bína, Dan s Vlaďkou a Blanka s Markýzou se s náma rozloučili a vydali se auty na cestu do Plzně. Zbytek odfrčel Švejdabusem na Helenu. Cestou jsme vzali páreček českých turistů na stopa a po příjezdu jsme se šli osvěžit.

Sobota 26.7. - Svatá Helena a výprava za šípkovkou
V sobotu jsme se v omezené sestavě vydali ke Karbanovým, což byli Špičníkovo rodiče, pro šípkovou marmeládu. Předtím už jsme zde byli jednou se domluvit a ženský při čistotě skleniček řekly, ať si paní nepřidělává zbytečně práci, že si koupí v krámu čistý. Marmeláda totiž byla v takovym velikym hrnci a musela se teprve do sklenic přendat. Po příchodu už bylo vše samozřejmě připraveno ve sklenicích, takže ty prázdné jsme tam zanechali. Po tom co jsem se paní zeptal jestli si je můžu vyfotit si na to vzala slavnostní šátek, já je vyblejsknul a s pozdravem a marmeládou jsme se rozloučili. Jarda s Magdou se pak vydali k Turecké díře, jelikož jí chtěli taky vidět a já s Hejkym jsme šli na průzkum jeskyně pod Helenou, kterou zase už viděl Jarda, ale my ne. Hejky se na to zul, jelikož tam bylo dost vody, já šel v pohorkách, proto jsem se nedostal tak daleko, ale Hejky hlásil, že je to vzádu hezký s krápníkama a taky tam viděl mloka. Když jsme vylezli, dole na cestě čekali Koště s Darzí a šli jsme se podívat na tůňku, kde se jeden den na začátku pobytu bylo pár našich koupat. Byla tedy moc pěkná, skoro jako z reklamy na sprchovej gel, ale bohužel na koupání zrovna moc počasí nebylo. Odpoledne jsme ještě stihli navštívit pana Švejdu za účelem nákupu kořalky, krámek u Baptistů a samozřejmě sbalit si na zítřejší odjezd. Večer jsme se sešli s Šebestama a šli na poslední výpravu směrem k hostinci. Tam sedělo poměrně dost turistů a jeden děda co si rád povídal a zpíval a srkal tam snad hodinu nějaký pivo z plastový flašky, tak mu pak Hejky koupil jedno točený. Taky už bylo jasný, proč jsou všichni turisti v hospodě, čekali jako my, až přijede Hrůzabus, aby se mohli domluvit na cestu do Čech. Ten přijel docela pozdě, ale domluvili jsme se a šlo se na kutě.

Neděle 27.7. - Návrat do Čech
Vstávali jsme v 5 hodin rumunského času a Sofie nám přichystala poslední snídani. Hrůza přijel s renaultovským mikrobusem, tak jsme se tam napasovali, rozloučili jsme se se Sofií a vyjeli na náves. Tam jsme nabrali jednoho domorodce a Sofie volala Hrůzovi, kde jsme nechali klíče. Ty měl Hejky v kapse, tak jsme je nechali v baráku toho domorodce. Dole na silnici jsme se potkali s dalšíma Hrůzabusama s řidičema a nabrali jsme směr Temešvár. Tam na nás na benzínce řvala hysterická Rumunka „No bus parking“, ale mysleli jsme si svoje a Hrůza to tam pak nějak urovnával. Na hranicích s Maďarskem byly tentokrát problémy. Dva mikrobusy projely ok ale my poslední s Hrůzou jsme tam tvrdli asi půl hodiny. Hrůza šel někam s celníkama měl s sebou i živnosťák a náš účet za cestu. Prý bylo blbě, že má na sebe napsáno 3 mikrobusy a že máme 1 účet za cestu a ne jeden tam a jeden zpět. Prostě Rumuni buzerovali a asi si hledali záminku, aby mohli dostat tučnej úplatek. Ještě že nekontrolovali, kolik vezeme přes hranice kořaly. V Maďarsku za Szegedem jsme si dali pauzu v restauraci a objednali si dobrou gulášovou polívku. Pak už cesta pokračovala po dálnicích rychle a díky klimatizaci naštěstí i snesitelně, jinak by jsme přijeli pěkně ogrilovaní. V Praze byla klasicky zácpa, ale podařilo se nám jí fikaně objet. U hlavního nádraží jsme vysadili Magdu a rozloučili se s ní. Přesně v osm hodin večer českýho času jsme byli v Plzni. Rozloučili jsme se s panem Hrůzou i mezi sebou a rozprchli se do svých domovů.

sesmolil Digi